2 atmosférická okna (3-5, 8-12)
v tom prvním se dá měřit jenom v noci bo to je ještě stále ovlivněno odraženýmm krátkovlnným zářením a tom důsledku se dá měřit jenom v noci (vznikají tzv. termální stíny tam, kam nedopadá přímé sluneční záření). V tom druhém okně už v pohodě i ve dne.
vychází to z Wiennova zákona posunu, že Země má teplotu okolo 300 K, takže maximální intenzita vyzařování je v 9,7 mikrometrech
princip fungování je stejný jako mechanooptický skener (to je ten s rotujícím zrcátkem v úhlu 90-120˚), uvnitř má zabudovaný fotonový detektor, kde je pro větší citlivost ochlazován dusíkem (samozřejmě tekutým) nebo He na -200˚ a kde následně dochází ke kenvertování signálu na elektrický signál
kinetická teplota je projevem interní energie molekul, to je to co se měří teploměrem
radiační teplota je to, co těleso vyzařuje → vnější projev energie tělesa
emisivita = poměr mezi intenzitou vyzařování reálného a absolutně černého tělesa
1 má AČT, 0 mají třeba plechové střechy
šedé těleso → takové které má emisivitu ve všech vlnových délkách konstantní (třeba mrak?)
selektivní zářič → když není konstantní
záření může být pohlceno/odražno/vedeno (když to sečtu všechno mělo by mi vyjít kolik záření celkem dopadlo. Dá se z toho odvodit taky pohltivost, propustnost a odrazivost (když pak tyhle dvě veličiny sečtu, musí vyjít 1)
pro správnou kalibraci termálních záznamů jsou na skeneru dvě referenční plochy, které reprezentují teplotní extrémy ve snímaném území → takže teplá a studená referenční plocha → když skener projede jeden řádek, tak předtím a potom sejme ty dvě referenční plochy aby to vztáhl k absolutním hodnotám
jak se daný objekt chová závisí na jeho vodivosti, tepelné setrvačnosti (jak rychle změní svoji teplotu) a tepelné kapacitě (jak je schopen uchovávat teplo)
teplotní mapování (vztah mezi DN a radiační hodnotou)
světlý tón značí teplý povrch
u objektů se stejnou teplotou → vzdálenější jsou tmavší